Už se mi to stalo tolikrát: hlava v háji, tělo v háji. Když se dostávám do stresu, mám pocit, že jsem sevřená a pod obrovskou tíhou. Nic nestíhám, povinnosti se na mě valí ze všech stran, nevyřízené věci se hromadí… Moje tělo se začíná stahovat a hůř se mi dýchá. Myšlenky se kumulují a zahlcují mě.

Z tohoto stavu se dostává špatně, obzvlášť, když je tělo najednou unavené a začíná tuhnout. Tuhnou svaly, tuhnou klouby, tuhnou záda. V této fázi je tělo obzvlášť náchylné k různým uskřípnutím nervů, zatuhnutím zad a také k virovým infekcím, které se pohybují kolem.

Žijeme své životy tak nějak automaticky a ani si neuvědomujeme, jak je to v těle provázané. Tělo je jako malá továrna s řídícím centrem v hlavě – myšlenky a emoce se projektují na fyzickém stavu. Kdo se někdy díval na kreslený francouzský seriál pro děti „Byl jednou jeden život“, bude mít jasno, o čem mluvím. Každá emoce, která vzniká z myšlenky, totiž produkuje v těle odpovídající látku, která může buď prospět, nebo uškodit a časem i vyvolat vážné onemocnění.

Co s tím… jako s tím stresem? V prvé řadě je potřeba si to uvědomit, že jsem ve stresu, že jsem ztratila vnitřní klid a propadla se vůkolnímu chaosu. Přijmout to a rozhodnout se s tím něco dělat. Zpomal, zpomal. Co je tvoje priorita? Abys byla v pohodě nebo vyřídila vše, co máš? Proč si na záda nakládáš všechnu tu tíhu světa? Klíííííd…. Takže začnu zhluboka dýchat a pokusím se zastavit ten kolotoč v hlavě. Soustředím se na nádech a výdech a třeba nějaké pěkné slovo (radost, mír, láska, sedmikráska). Narovnám záda, vztyčím hlavu a nahodím přihlouplý úsměv idiota. Všímám si kolem toho, co se mi líbí a přináší mi radost. Jak jednoduché a přitom složité!

Foto: vesnička Žítková, Bílé Karpaty

 

Share This